Touto logikou bychom mohli tvrdit, že kdo umí fotit, fotí barevně. Nesmysl, ale mezi nefotografy bohužel často opakovaný. Proč fotím převážně černobíle, v čem to rozvazuje ruce a jaký to má v barevném světě vlastně smysl?

Černobílý svět mi otevírá nový pohled na každodenní situace. Nejsem rozptylován líbivými barvami a obsah tak dostává větší prostor. Divák se dostane pod povrch a jednodušeji uvádí do „příběhu“. Většina dokumentární fotografie, především pak sociální portrét, volí tuto formu.

Má-li někdo pocit, že fotit umí každý a je toho všude tolik, že ho to ani nebaví sledovat, nebo naopak umělecká fotografie je příliš intelektuální a jenom si na něco hraje, ptám se, jestli dotyčný věnoval dostatečný prostor obsahu? Pokud ne, co mu v tom brání? Třeba to bude nechuť v důsledku přehlcení líbivými instantními filtry, kde by hledat nějaký jiný smysl diváka ani nenapadlo. Forma zcela zastíní obsah.

Černobílý náhled při reportážním focení mi dovoluje soustředit se více na zachycovaný moment, ve kterém je důležitý vztah, emoce či výraz. Nerozptylují mě různá barevná teplota světelných zdrojů nebo křiklavé šaty dámy v pozadí. Naopak lépe dokážu využít kompozice a přirozených linií, které směřují ke konkrétní věci. To, co by v barevné fotografii mohlo působit jako rušící se ve černobílé stává podpůrným prvkem. Jsme zvyklí vnímat svět barevně, ale často nám unikají detaily, které černobílá paleta odhaluje.

Mám také volnější ruku s limity fototechniky. Při focení ve špatných světelných podmínkách nejsem tolik svázaný mírou digitálního šumu, který černobílé fotografii sluší a historicky jsme si na to zvykli. U kolika starých a známých černobílých fotografii nás při prvním pohledu napadne říct „Je tam moc zrna!“ nebo „Dynamický rozsah fakt nic moc.“ nebo „Tady to má mázlé“? Zajímá nás přece obsah, to je přidanou hodnotou fotografie. Pěkná forma je jen jakousi nadstavbou. Není tedy možné tvrdit, že černobílá fotografie udělá ze špatné barevné fotky něco víc.

„To není realita.“

Reprodukce reality pro mě není cílem. Nevidím smysl v opakování zachycování již zachyceného. Typickým příkladem můžou být fotky z cestování. Známá místa focená v minulosti miliony objektivů si klidně vyhledám na webu, než abych přidával další do svého portfolia. Vyjasněné mantinely tak utváří styl, který hledám v každé situaci. Nedostaví se ani výčitky z toho, že to či ono místo prezentuji „pouze“ černobíle.

„Zbytečně se omezuješ.“

V černobílé nejsem striktní. Barvu volím v případě, kdy jsou optimální světelné podmínky a obsah si o to vyloženě žádá. Nutno však dodat, že barevná postprodukce je časově náročnější a při větším množství zpracování může být vyčerpávající. Odstíny šedé dovolují radikálnější úpravy aniž by si jich běžný pozorovatel všiml. Nežádoucí barvy identifikujeme velmi rychle. Ať už obyčejným vyvážením bílé nebo hrou různě barevných světelných zdrojů ve scéně. Barva omezená na paletu šedi definuje intenzitu jednotlivých barevných kanálů, tedy jejich světelnost. Práce s kontrastem a křivkami tak nabízí zcela nové možnosti k podtržení zachyceného momentu. Lokální úpravy expozice ve stínech i světlech jsou jednodušší. Vyvážení bílé nebo korekce pleťové barvy se najednou stává kreativním prvkem, nikoli nutnou rutinou.

Černobílá fotografie je nadčasová, protože nestárne a těžko podléhá trendům. Zejména v době instantních gramů a filtrů maskujících technické nedostatky snímače. Vybledlé stíny, přehnaný kontrast a vysoká saturace nejsou nic jiného, než maska mizerného dynamického rozsahu miniaturních čipů. Když se zpětně vracím ke své starší tvorbě, občas kroutím hlavou na tím, jaké barevné kreace jsem v dané době vytvářel. Ale je to proces, kterým si musí každý projít sám. Černobílý svět má pomyslné mantinely, které drží kreativní výstřelky na uzdě.

„Proč plně nevyužiješ možnosti dnešních technologii?“

Myslím, že technika má sloužit mě, ne já ji. Každý tvůrce si postupně vypracuje určitý styl a jde poznat, jestli slouží nástroji nebo nástroj jemu.

Z toho všeho vyplývá, že černobílá fotografie není pouhým staromilectvím či snahou maskovat fotografické diletantství. Snad se jednou vnoučata při prohlížení mých fotek nebudou stydět a odnesou si něco z doby, kterou zaznamenávám.