Kdo neumí fotit, fotí černobíle

Touto logikou bychom mohli tvrdit, že kdo umí fotit, fotí barevně. Je to samozřejmě nesmysl, ale mezi nefotografy bohužel často opakovaný. Proto bych chtěl v několika odstavcích popsat, proč fotím převážně černobíle, v čem to rozvazuje ruce a jaký to má v barevném světě vlastně smysl?

Černobílý svět otevírá nový pohled na každodenní situace. Nejsme rozptylováni líbivými barvami a soustředíme se na obsah. Divák se jednodušeji dostane pod povrch a snadněji uvádí do příběhu. Proto převážná většina dokumentární fotografie, především pak sociální portrét, volí tuto formu. Jestli má někdo pocit, že fotit umí každý a je toho všude tolik, že ho to ani nebaví sledovat, nebo naopak umělecká fotografie je příliš intelektuální a jenom si na něco hraje, ptám se, jestli dotyčný věnoval dostatečný prostor obsahu. Pokud ne, co mu v tom brání? Možná to bude nechuť v důsledku přehlcení líbivými instantními filtry, kde by hledat nějaký jiný smysl diváka ani nenapadlo.

Černobílý náhled mi při focení dovoluje soustředit se více na zachycovaný moment, ve kterém je důležitá emoce. Nerozptyluje mě přepálená obloha nebo křiklavé šaty dámy v pozadí. Naopak lépe dokážu využít kompozice a přirozených linií, které směřují ke konkrétní věci. To, co by v barevné fotografii mohlo působit jako rušící prvek se ve černobílé stává podpůrným prvkem. Jsme zvyklí vnímat svět barevně, ale často nám unikají detaily, které černobílá paleta odhaluje. Mám také volnější ruku se šumem i umělým zrnem. Technologie mě příliš nesvazuje. Ačkoli je dost obtížné reprodukovat nepravidelné analogové zrno pro velké formáty, pro webovou prezentaci je to zcela dostačující. Nevázanost na míru šumu mi také rozvázala ruce při práci s přirozeným světlem. Už nemusím při focení tak často říkat „Tady je špatné světlo“ a vymlouvat se na technologické nedostatky.

U kolika starých a slavných černobílých fotografii nás při prvním pohledu napadne říct „Hrozně to šumí!“ nebo „Dynamický rozsah fakt nic moc.“ nebo „Tady to má mázlé“? Zajímá nás přece obsah, to je přidanou hodnotou fotografie. Pěkná forma je jen jakousi nadstavbou. Není tedy možné tvrdit, že černobílá fotografie udělá ze špatné barevné fotky něco víc.

Ve fotografii mi nikdy nešlo o reprodukci reality. Nevidím smysl v opakování zachycování již zachyceného. Typickým příkladem můžou být fotky z dovolených. Známá místa zachycená v minulosti miliony objektivů si klidně vyhledám na webu, než abych přidával další do svého portfolia. V portfoliu nemám ani příliš osobních a rodinných fotek. Paradoxně mi tato pravidla dávají volnou ruku v tom, jakým způsobem daná místa zachytit. Nedostaví se ani výčitky z toho, že to či ono místo prezentuji "pouze" černobíle.

Fotky neupravuji striktně v černobílé. Barvu volím v případě, že jsou dobré světelné podmínky a daná fotka si o to vyloženě žádá. Volím většinou méně sytou paletu barev a celkově úpravou fotky strávím více času, protože jsem v barvách dost vybíravý. Mimo jiné i proto jsem fotil na Canon a nyní na Fujifilm. Nejde mi o věrné a reálné podání barev, ale celkový nádech a dojem z barevné palety.

Odstíny šedé dovolují dělat radikálnější úpravy tak, aby si jich většina nevšimla. Když někdo nevhodně upraví barevnou fotku, cvičené oko to pozná velmi rychle. Ať už obyčejným vyvážením bílé nebo stažením přepálené oblohy. Barva omezená na paletu šedi nabízí jednodušší práci s intenzitou jednotlivých barevných kanálů, tedy jejich světelností. Práce s kontrastem a křivkami tak nabízí úplně nové možnosti k podtržení zachyceného dramatu. I lokální úpravy expozice či kresby ve stínech jsou jednodušeji upravitelné. Vyvážení bílé nebo korekce pleťové barvy se najednou stává kreativním prvkem a ne nutnou rutinou.

Stručně řečeno je černobílá fotografie nadčasovou, protože nestárne a těžko podléhá trendům, především v době instantních gramů a filtrů maskujících technické nedostatky focení na mobil. Např. vybledlé filtry a přehnaný kontrast nejsou nic jiného než maska mizerného dynamického rozsahu miniaturních čipů. Když se zpětně vracím ke svým starším fotkám, občas kroutím hlavou na tím, jaké barevné kreace jsem v dané době dělal a proč jsem vlastně podobnou formu volil ačkoli focení na mobil mi bylo vždycky cizí. Černobílý svět má pomyslné mantinely, které drží kreativní výstřelky na uzdě.

Technologie má sloužit mě, ne já ji. Každý tvůrce si postupně vypracuje určitý styl a jde poznat, jestli umělec slouží nástroji nebo nástroj jemu.

Z toho všeho vyplývá, že černobílá fotografie není pouhým staromilectvím či snahou maskovat fotografické diletantství. Snad se jednou vnoučata při prohlížení mých fotek nebudou stydět a odnesou si něco z doby, kterou zaznamenávám.